Jsem dcera hutníka a maminka byla prodavačka obuvi, později kuchařka.

V roce 1950 byla v Třinci a okolí porodnice jen v Třinecké nemocnici, která se nacházela pár kroků od první ocelárny. První ocelárna, pracoviště mého tatínka už neexistuje, je místo ní nová.

Můj otec vezl mou maminku do porodnice na kole, bylo to z Nebor, kde jsme bydleli přes les a Kanadu ( část města Třince) asi 4km. Naši neměli auto ani telefon, ten byl jen v hospodě asi 1,5km od našeho domu.
 
Maminku svěřil do péče porodní báby a sám šel do práce. Jak jsem psala bylo  doslova pár kroků, a proto mohl se přijít běhen směny podívat na svou novorozenou dceru. Okamžitě mně poznal mezi mnoha dětmi na vozíku, kterým byly děti přepravovány maminkám ke kojení.

Že přišel tatínek, poznala i moje maminka, na chodbě se ozýval klapot dřevěných pantoflí - boty které nosili všichni oceláři. Do pokoje vstoupil vysoký muž v širáku a krásným hlubokým hlasem pozdravil ostatní maminky.I ten bílý širák byl součástí povinného oblečení ocelářů. Porodnici v Třineckých železárnách pak zrušili, děti se rodily v modernější porodnici v Českém Těšíně.

Budova nemocnice ještě stojí, do nedávna tam byly ambulance lékařů. Kromě toho máme v Třinci nemocnice dvě. Jednu na Sosně   - tam je i porodnice a druhou na Podlesí, kde je výborné centrum na léčení srdíčka.

 To je moje vzpomínka na událost starou 63 let.